Paleta názorů a ptákovin

Je až dojemné, kolik zodpovědných činovníků zastává radikální, leč naivní názor, že objeví-li se nějaký problém s nežádoucím chováním, prostě je zakážeme a rázem nastane pořádek.

Snad někdo z vás zná onu prvorepublikovou písničku s refrénem "v tej naší aleji švestky se válejí". Vzpomněl jsem si na ni hned ve dvou souvislostech.

Posledně jsem tu nakousnul zádrhel v argumentaci obhájkyň potratů: "Žena má právo nakládat svobodně se svým tělem". V čem vidím problém?

Nevěřil bych, že se někdy přiřadím k odpůrcům potratů. Ale já se vlastně pouze stavím proti jednomu názoru zastánkyň potratů. Ty dámy (a jiné bytosti) se prostě mýlí a dokud omyl nenahlédnou, nezvítězí.

U psů někdy říkáme "On rozumí úplně všemu". V tu chvíli nastupuji na scénu já a rozehraji ošklivou hru.

Vždycky jsi mi, tati, říkal: "Tohle by se na Západě stát nemohlo". No, buď ses tehdy pletl, nebo se nám ten Západ mezitím nějak pokazil.

Jsou to tak podivnosti na tom světě! Člověk vidí něco zdánlivě jedinečného - a bác ho, zanedlouho jej to potká zase. A pak třebe ještě jednou.

Každá společnost, každá doba, má nějaká paradigmata - nějaké představy o tom, co je normální. Ona paradigmata se mění. Ale přečasto jde jen o jakési dětinské vzpoury proti něčemu ukotvenému v přírodních zákonech. Proti něčemu, s čím nikdo nehne a nikdo rozumný ani hýbat nechce.

Šedá zóna, šedá ekonomika. Něco, co se neobjevuje ve volebních programech žádné strany. Něco, o čem se nevyučuje na středních ani vysokých školách. Něco, co přežívá snad už od pravěku a nezmizí to. Jak žít se šedou ekonomikou?