Deža ví!
Jsou to tak podivnosti na tom světě! Člověk vidí něco zdánlivě jedinečného - a bác ho, zanedlouho jej to potká zase. A pak třeba ještě jednou. Jsou to všechno prkotiny, ale ve výsledku by z nich mělo povstat poznání a varování: Než si pomyslíš "tohle přece není možné, to se nemůže nikdy stát", vzpomeň si a rozmysli si!
Ano, jsou to drobné nepravděpodobnosti, ale stávají se a nelze je svést na klamné deja-vu ani na strejdu Alzheimera. Mám na mysli série drobných, ale podivuhodných vjemů či setkání, kde už to první upoutá, ale série dvou či tří člověka málem uvrhne do víry v mystiku.
To takhle ve městě potkám člověka s rukou v sádře. V pěkné sádře svítící novotou, od prstů až nad loket. Moje původní myšlenka provázející tento vjem: "Hele, tak ono se ještě něco nedává do obyčejné ortézy! Ale je to už hodně dlouho, co jsem takovouhle sádru viděl naposledy - rok? víc?" Jenomže za hodinu potkám dalšího člověka s rukou v čerstvé sádře a odpoledne ještě jednoho - ten má v čerstvé sádře nohu. Udělalo se snad včera (v květnu) náledí? Konal se snad nábor nových členů na karate?
Před pár měsíci jsem začal objevovat drobné dětské hračky položené na různých místech nenápadně, ale tak akorát na očích. To se dá vysvětlit - asi nějaká hra, možná malované kamínky vyšly z módy a nahradily je hračky. Teď už je zase nevídám. Také mám dodnes v paměti, že jsem jeden den potkával kolem I.P.Pavlova lidi s čerstvě přelepeným okem. I to se dá vysvětlit: v okolí je spousta zdravotnických zařízení, třeba tam ten den prováděli ve velkém plastiku víček nebo šedé zákaly. Ale ony čerstvé zlomeniny na různých místech Prahy v jeden den? Mystika!
Podobných "neuvěřitelných náhod" se děje spousta. Upoutal mě jednou jakýsi Ind v parádním tradičním oděvu i s turbanem. Nemyslím tím onoho pána v ošuntělém oranžovém jogínském úboru, který se prochází Prahou už hezkou řádku let, ani indické ajťáky a byznysmeny v oblecích, kteří upoutají jen tváří a turbanem. Věřili byste, že jsem za pár hodin na jiném místě potkal ještě jednoho, podobně exoticky oděného Inda? Třetího mi naštěstí osud do cesty nepřisunul, to bych snad začal pátrat po vysvětlení i v kabale.
A co takhle v jednom dni potkat s odstupem pár hodin hned dvě sympatické mladé ženy s achondroplázií, zatímco běžně se s takovými lidmi nepotkáme vůbec? (nepočítám své občasné procházky se psem v okolí Jedličkova ústavu)
Některé zážitky jsou až hrabalovsky krásné. Vracel jsem se onehdá z jednoho fotografování u Nymburka vlakem a nešlo si nevšimnout tří půvabných žen, které si na stolek rozložily lahev šampaňského a tři plastové skleničky. Takto v přátelském hovoru a popíjení dorazily až na pražské hlavní nádraží. Bylo to tak zvláštní, že jsem začal vzpomínat a najednou mně to došlo: žádné deja-vu, tohle jsem už opravdu před několika lety jednou viděl! Ano, tyhle dámy očividně čas od času oděny do spíše společenského než turistického šatu usednou se šampaňským do vlaku a jedou společně touhle tratí za nějakými zážitky do Prahy. Pokud toto vše učinily v historii pouze dvakrát, byl by to učiněný zázrak, že jsem byl vždy u toho, ale myslím, že takto vyrážejí často. A došla mi ještě jedna věc. Pokud mě ty tři dámy vůbec kdy vzaly na vědomí, možná si právě říkají: "To je ale zvláštní, je možné, že bychom už tohohle fotografa někdy dříve viděly?"