Paleta názorů a ptákovin

Když jsem venčíval našeho stafbulíka, běžně se stávalo, že si jej náhodní kolemjdoucí chtěli hladit. A chtěli svolení ode mě. Ne od něj. To je špatně, ne?

Když jsem v mládí vyrážel někam na prázdninové toulky, matka mi vždy říkala: "Dej o sobě vědět". V době předmobilové to znamenalo poslat pohled, korespondenční lístek, případně zavolat meziměstsky z pošty. Dnes má tato věta jinou konotaci.

Marcus Cato končil každou svou řeč v římském senátu touto větou: Soudím ostatně, že Kartágo musí být zničeno. A pořád a pořád ji opakoval. Já tedy také připomenu, co jsem psal už mnohokrát. Jak pravil onen zbožný Žid u Zdi nářků: jako bych mluvil do zdi.

Vážený Vladimíre Vladimíroviči, pokud byste si mne náhodou zvolil jako poradce, jistě byste si mne nezvolil proto, abych i já vám lhal. Pokud byste se mne zeptal na názor, vysvětlil bych vám, jak moc jste si to pohnojil.

Sir Isaac Newton byl bezpochyby génius, mozek k pohledání. Co kdybychom jej nějak přemístili z jeho doby do naší a postavili jej bez dalších slov k automobilu? Co by asi dělal?

Tentokrát žádná pohádka, tohle je popis reality.

Kdo si dnes vzpomene na opavský systém, prosazovaný na českých základních školách koncem šedesátých let? Přitom to zase tak velký nesmysl nebyl!

Zatímco spoustu lidí statistika, genetika a ostatní "šílenosti" děsí, já v nich nacházím krásu složitosti a (v realitě, ne v učebnicích) nevypočitatelnosti a nepředvídatelnosti všeho, co nějak souvisí se životem.

Vážení vyznavači skleníkového efektu, prosím, věnujte pozornost i sluníčku!

Zákon na ochranu zvířat proti týrání je tady ve skutečnosti na ochranu lidí před ztrátou lidskosti. Jednak na ochranu před nějakým zlomkem procenta sadistických nebo imbecilních úchylných tyranů čehokoli, jednak před nevědomostí velkého procenta lidí, kteří by si sami od sebe neuvědomili, že svým chováním zvířatům škodí.