Paleta názorů a ptákovin

Už jsem se tu jednou zmiňoval, jaké to musí být hrozné, když je v ráji člověk navěky blažený a vše kolem něj je dokonalé. To nikdo příliš dlouho nevydrží. Natož pak navěky.

My Češi jsme si jednu věčnost prožili, mnozí jsme se do ní narodili a její věčné trvání jsme tak nějak přijímali jako nepříjemný, ale asi nezvratitelný fakt. Naštěstí trvala jen do listopadu roku 1989.

Teď jsem bohužel narazil na jiný typ věčnosti, je to ten případ "už nikdy v životě". Až teď jsem pochopil, jak tragicky v duších romantiků vyznívalo tvrzení havrana v básni E. A. Poea: "never more". Vždycky jsem si u této básně (nikdy jsem ji nepřečetl celou) říkal - no no no, vždyť ono se to ještě nějak může vyvrbit, vždyť kdo ví, co bude.

Takže v úterý 25. 11. jsem prozřel: některé věci jsou prostě tak, že už nikdy více nebudou. Těch rituálů v mém životě - v noci na záchod potichu a potmě, vzbudit se bleskově při prvním pípnutí budíku a zamáčknout ho, připravit snídani, v práci několikrát dokola opakovat do telefonu v kolik hodin přijdu domů, a tak dále od probuzení do usnutí. Ten tok myšlenek x-krát denně směřujících k jedné osobě - tohle zařídit, zastavit se v lékárně, koupit něco dobrého. Všechno je pryč, a navěky.

Dvakrát v životě jsem resuscitoval - a vím, že správně podle pravidel - ale vždy už bylo pozdě. Loni u našeho psa (obrečeli jsme ho všichni) a letos jsem marně oživoval manželku. Zatracený život. Jak se smířit s oním "Never more"?