Paleta názorů a ptákovin

Bylo to bleskové - pád na zem a konec, srdeční masáž ani dýchání k ničemu nevedly. Tak jsme přišli o psa. Po jedenácti letech.

Jedenáct let mého nadávání na to, že jsme proti mé vůli pořídili dalšího psa, neboť přes mé dvě transplantace a pracovní vytížení jsem byl v rodině jediný, kdo byl schopen dvacetikilové svalnaté torpédo venčit, a veškeré finance šly také za mnou. Ale pes za to nemohl, to jsem dobře věděl, a spřátelili jsme se.

A teď co...

Nemusím třikrát denně bloumat po těch samých místech v okolí s chumlem pytlíků v zadní kapse. Po těch do nekonečna stejných místech - tady ho pustím proběhnout, tudy se bude chtít vracet, tady pozor, aby zrovna nevycházel z domu jeho úhlavní nepřítel, tady můžeme potkat jeho zamilovanou vlčandu, tady na tom trávníku lidi neuklízejí, tady může jít na volno, tady...atd.

Až k nám někdo přijde, nemusím nejprve zavírat dveře od předsíňky a upozorňovat návštěvu, že máme vítacího psa. Nemusím kontrolovat, jestli je kapsička na doklady a peněženku zapnutá na zip, protože tam nosím i psí pamlsky a obsah nezavřené kapsičky bych našel roztahaný na zemi. Až půjdu v noci na záchod, nemusím šátrat a zírat do tmy, abych se na nečekaném místě nepřerazil o spícího psa. Dříve nebo později vyluxuji poslední chlupy z gauče a z křesla a z koberců, už při vyndavání talířů z kredence nenajdu na jednom z nich psí chlup. Uff.

Už žádné vyčkávání na pošťáka, protože dvanáctikilový pytel granulí odmítají nechávat na zásilkovně. Už žádné řešení, jestli na hotelu v místě dovolené berou psy, a jak přežít jízdu vlakem (dálkové autobusy psy neberou), když do schůdků ho musím vynést a zároveň tam naložit i kufry, a když se pes nejpozději po hodině jízdy začne nudit, vrtět, kňourat. Jak se s ním pohybovat po Praze, když nesejde se schodů a na Pražského povstání v metru není ani eskalátor ani výtah. Jak najít Bolta, který bere psy.

Zbavil jsem se hory povinností, získal jsem hodiny a hodiny volného času.

To potrvá, než si zvyknu, že potmě o nic nezakopnu, že jídlo můžu ponechat i na nízkém stolku. Že už na chodníku můžu klidně projít kolem "Černého démona", "Zabijáka", "Toho zuřivého bišonka" a dalších, aniž bych musel našeho psa držet stranou. Už mě nikdo nezastaví, aby si pohladil "toho překrásného pejska" (můj tradiční vtípek: "Příště budu chtít za pohlazení stovku").

Ach jo, Joshi, chybíš mi.