Uč se moudrým býti
Komenský byl jeden velký podvod a současná škola jde v jeho šlépějích.
No co, musím začít nějakou radikální větou, abych přilákal pozornost, ne? Ale s tím Komenským zas tak moc nepřeháním. Ona slavná schola ludus znamenala školu hrou, ale divadelní hrou. Žáci se nabiflovali texty a pak hráli scénky "lékařství", "světská moc" a tak podobně. Co se týče metod, dle učitele národů měl učitel stát vepředu na stupínku a "jako slunce šířit paprsky vědění na celou třídu". Zkuste to dnes! Konečně, ona propagační věta "Pojď sem, chlapče, uč se moudrým býti" je vážně lež jako věž. Kdepak moudrost, Komenského škola učila žáky pouze encyklopedickým vědomostem. Později ještě J. F. Herbart obohatil vyučování o echt německou kázeň a tohle nám vydrželo do dob filmů typu Cesta do hlubin študákovy duše, tohle nám v různé míře přetrvává dodnes. Protože - a teď to přijde, nebijte mě - na přiměřeně širokých vědomostech a na kázni není nic špatného, tak proč to úplně zrušit?
Chystal jsem původně filipiku proti přebujelému encyklopedismu na takovém pěkném příkladu. Na internetu jsem si zkusil kvíz "Zvládáte učivo ze základní školy?". Už u prvního českého krále Vráti Druhého jsem brblal. Tohle jsem fakt ještě nikdy k ničemu nepotřeboval. Načež jsem nezvládl odhadnout vzorec - pozorně čtěte: kyseliny tetrahydrogenkřemičité. Prý učivo základní školy! Pchá! No jo, jenže... Jenomže jsem si uvědomil, že v té vaničce, co se ji chystám s hlasitým šplouchnutím vylít, je ještě dítě (nebo alespoň káčátko, pulec nebo tak něco).
Kvíz samozřejmě sestavoval samozvaný (ne)odborník-rychlokvaška, o tom není sporu. Ovšem ty konkrétní vědomosti, nevytržené z kontextu výuky, zase tak nesmyslné nemusejí být. Jak to myslím: Když se žáčkové učí recitovat zpaměti Maryčku Magdonovu, nepočítá se s tím, že by někdy jejich pracovní úspěch či životní pohoda měly záviset na odrecitování Maryčky, jejíž černé vlasy se na skále chytly. Ale školní robě si přitom potrénuje paměť, zakusí si slast či peklo recitace před třídou a svůj výkon může poměřit s těmi ostatními. Snad si i podvědomě všimne rytmu a bohatství básnické řeči a snad se malinko ztotožní s vyprávěním příběhu. To při psaní na ŤukŤuk nebo do SMS nezažije.
Stejně se to má s onou příšernou kyselinou, o níž jsem v uplynulých jedenašedesáti letech jakživ neslyšel a mám vysokou školu i bez toho. Samotná kyselina tetrahydrogenkřemičitá je opravdu na houby. Ovšem pokud chemikář naučí žáky rozumět chemickému názvosloví a jeho tvorbě, pak si s tím žáci sami budou rádi hrát a aniž by si to uvědomovali, procvičí si pojmové myšlení, uplatňování definitivně daných pravidel nebo respekt k odborné terminologii. Což se pak může hodit i v jiných předmětech, neřku-li v životě.
Zkrátka - naše školství je skutečně stále nabubřele encyklopedické, ale učitel-odborník může o vlastní újmě kvantum ubíjejících faktů zredukovat na únosnou míru a modlit se, aby nepřišla inspekce. Učitel-odborník může žactvu fakta předžvýkat a ponouknout školáky k aktivnímu seznamování s nimi. Nebojujme proti učení faktů - i takový (ex)premiér přece může vědět, kolik má kráva žaludků. Je to všechno o přístupu k nim a o lidech.