Spousta odstínů šedi
Šedá zóna, šedá ekonomika. Něco, co se neobjevuje ve volebních programech žádné strany. Něco, o čem se nevyučuje na středních ani vysokých školách. Něco, co přežívá snad už od pravěku a nezmizí to. Jak žít se šedou ekonomikou? Její účastníci jsou pro oficiální místa leckdy neviditelní. Jako by neexistovali, jako by se nic "ne zcela košer" nedělo. Jindy jsou takovíto lidé nedotknutelní. Viditelní jsou, všichni je vidí, ale opět - klapky na očích a dívat se jinam, tady se nic "ne zcela košer" neděje.
Nezaměstnaných a nízkopříjmových osob je u nás opravdu hojně. Mají třeba svůj invalidní důchod, který jim zajišťuje životní minimum. V praxi se s nějakými sedmi tisícovkami v Praze moc dobře žít nedá, a jinde zase není tolik ubytoven. Takovýhle člověk, když se zadluží třeba u mobilního operátora, má na jednu stranu smůlu - nikdo další mu nepůjčí, exekutoři budou číhat jak Mozkomorové na jakýkoli další příjem dotyčné osoby. Na druhou stranu - tihle lidičkové se mají jako pámbu ve Frankrajchu. Jejich dluh je nevymahatelný a pokud se jim přece jen zadaří zadlužit se ještě někde jinde, bude nevymahatelný i ten další dluh. Maximálně: "Máš rodiče? A v posledním roce ses u nich párkrát ukázal? Tak dík za tip, hrrr na ně! Zplodili dlužníka, tak ať cálují!" Pikantní je, když si onen "invalidní" dlužník běžně dokáže v šedé (spíše už hodně načernalé) zóně opatřit mergle čili chechtáky na několik dávek pervitinu měsíčně, ale jeho věřitelé stejně utřou nos. Jak s tímhle žít?
Jiný příklad (také nevymyšlený). Vypukla uprchlická krize, uprchlí Ukrajinci u nás snadno dostávali povolení k pobytu. Jiní už u nás žili a pracovali dávno předtím a pobyt se jim chýlil ke konci. Takže: zaměstnavatel s nimi byl spokojený, dal jim na oko výpověď, ale zaměstnával je načerno dál. Bydleli, kde se dalo. Po půl roce všichni prohlásili: "Byl jsem půl roku na Ukrajině, vyhnala mě z ní válka." A bylo vymalováno. Jistě, nesmí se to. Daně, pojištění a tak. Ublížilo to někomu? Zasadilo to naší zadlužené ekonomice ránu? Nebo je spíše dobře, že pár lidí neztratilo práci a že se nezastavila výroba?
Šedá zóna dýšek u kadeřnic a číšníků kontra černá zóna podplacených fotbalových zápasů. Šedá zóna drobných "jánabráchismů" kontra černá zóna zakázek šitých na míru. Šedá zóna "tady sedá dycky Jarda, sedněte si k vedlejšímu stolu" kontra černá zóna "to víš, to je náš pan doktor, on nás měl všechny". Šedá zóna prostitutek - od feťaček až po matky samoživitelky nebo po cizinky vydělávající si u nás na operaci. A co můj známý - natěrač z Polska, který u nás pracoval ne vždy podle předpisů, aby mohl co nejdříve zaplatit bratrovi u nich v Polsku transplantaci ledviny?
Kéž úřady přísně střeží onu černou zónu a kéž se řídí heslem "malé věci řešte ruky mávnutím"! Ne že by život se šedou zónou byl něco slastného, ale tu bychom si mohli ohlídat především my sami - občas s ostentativním povzdechem kapitulovat, občas důrazně projevit nesouhlas a dosáhnout drobného úspěchu. Hlavně aby se stát nevytasil s ideou, že celou šedou zónu potře tvrdou pěstí zákonů. Před tím rač nás chránit, andělíčku můj strážníčku!