Škoda ho!
Pokud byl komentář Jiřiny Bohdalové k úmrtí Karla Heřmánka autentický (lze dohledat na webu), pak přesně vyjádřil i mou reakci na tuto zprávu.
Vlastně mne to překvapilo, jak moc mne Heřmánkovo úmrtí zamrzelo. Znám mnohem lepší herce, Karel Heřmánek snad nikdy nedostal nějaký protiúkol, nějakou skutečnou hereckou výzvu, vysloveně zazářil snad jen ve Smrti krásných srnců a v pohádce S čerty nejsou žerty. To bylo ve filmu.
Na divadle jsem jej viděl vícekrát: A tak tě prosím, kníže, Jakub a jeho pán, Play Strindberg a pár dalších her. Teď mi došlo srovnání - Karel Heřmánek neoslňoval herectvím, ale sám sebou, svým šarmem. Takový český Belmondo. Škoda ho.
V dobách svého novinaření jsem se dostal do styku s vícero umělci. Mnozí z nich stále tvoří, mnozí už také odešli navždy. Zrovna nedávno jsem si připomněl výtvarníka a hudebníka Jana A. Pacáka a třebaže jsme spolu mluvili snad chabou půlhodinku - měl jsem pořídit jednu fotku a pár řádek o jeho knihovně, asi na něj nikdy nezapomenu. Totéž herci Václav Sloup nebo Lubomír Lipský, výtvarník Miloš Nesvadba. Tihle všichni mě oslovili hlavně svou bezprostředností, jakousi člověčinou.
Myslím, že pokud bych tehdy pracovně poznal pana Heřmánka, asi bych jej do výše uvedené "partičky" nezařadil. Ale patřil by jistě po bok Bořka Šípka, Květy Fialové a dalších, kterých jsem si vážil pro jejich nepřehlédnutelnou a nepominutelnou stopu, již po sobě zanechali.