Pilulka
Jsem snad magor, že mám brát prášky na hlavu?
Každopádně mám na stole krabičku léků a hledím na ni s podezíravou nejistotou.
Ale jistě, zažil jsem si pár (desítek?) minut stavu, kdy mé tělo protestovalo proti všemu, co se na mé já v poslední době navalilo. A já si jen uvědomoval, že se nemám pod kontrolou, že to nezastavím. Nakonec jsem někde v sobě vyškrábnul vzpomínky na tu špetku jógy, kterou jsem kdysi na jedné jediné lekci načerpal, a dostal jsem se opět pod kontrolu. Teď ještě si zkontrolovat běžná neurologická pozorování (plazím středem, obě ruce udržím v předpažení stejně vysoko atd.) a věděl jsem, že mi nic fatálního není. Ale přece jen, zajít druhý den k praktické lékařce bylo celkem rozumné rozhodnutí. Prý panická ataka. Nevím nevím, panic už přece nejsem?!
Tak se ke mně dostala ta krabička zklidňovadel a já teď přemýšlím o lidech, které dobře znám a kteří už se nedokázali (a nedokážou?) těch tabletek vzdát.
Vzít či nevzít, toť otázka.
Jednu tabletku jsem si na noc vzal a nic zvláštního. Ani lepší, ani horší spánek než jindy. Sny nijak výjimečné. Takže krabičku ukládám do šuplíku dříve, než se mi udělá po pravidelném užívání pocit, že teprve teď je svět takový nějaký lepší. Možná opět nastane situace kdy si budu říkat - vidíš, blbče, měls to raději brát. Ale zatím ne.
Zatím užívám jediná antidepresiva, která jsem si povolil: seriál Comeback, komiksy s Garfieldem a Peanuts, Terryho Pratchetta. Možná zkusím někde na netu vyštrachat a upirátit (zdravím tým Bartoš, Ferjenčík a spol.) film Stan a Olie, který mě kdovíproč nějak oslovil. A určitě si ještě přečtu stať Karla Čapka "Když bolí zuby". Jak pravili klasici Šimek a Grossmann, člověka to potěší, slyšet o neštěstí druhých.
Tak to by asi tak bylo všechno...