Paleta názorů a ptákovin

Poslední dobou mě osud zavál několikrát do obchodů s elektronikou. Tam vám měli televizorů! A ty barvy! Neskutečné! Ba věru, neskutečné.

Chápu, že vývojáři chtějí být z něčeho (zatraceně dobře) živi - přece nepůjdou dělat třeba pekaře - a proto neustále "vylepšují a vylepšují". Chápu i manažery, kteří zavětří: jo, tohle se bude líbit, to nám zvedne zisky. Výsledkem ale je, že média, která mají zaznamenávat obrazovou realitu, přinášejí realitu prohnanou přes desatero filtrů a doupravenou umělou "inteligencí" s unifikovaným zcela nerealistickým výsledkem.

Na obrazovkách v obchodě se střídají záběry. Dronem snímaný obchodník, který na dvorku přerovnává orientální koberce. To jsou barvičky, pane! Pro pět ran, vždyť jeden orientální koberec máme doma a kdysi jsem o těchto kobercích fotil i reportáž - a kde byly ty oslnivé barvy a kontrastní barevné vzory, ze kterých až oči přecházejí?

Tanečník si zdobí obličej zářivě sytými barvami. No ale já ty maskérské šminky viděl v reálu! Jsou samozřejmě hodně výrazné, při jakýchkoli vystoupeních je nutné make-up, kostýmy i dekorace přehánět do extrému. Ale takováhle zářivá kontrastnost?!

Po mechu leze slunéčko sedmitečné - a dost! Patnáct let jsem se věnoval entomologii, mám z ní i diplomku, vedl jsem iks středoškolských exkurzí přírodou, ale TAKHLE sytě barevná beruška, navíc s perfektně zaostřenými krovkami i nožičkami zároveň, to prostě nikdy nikdo neviděl.

Svět prý chce být klamán.

V televizi se objevují historické dokumenty, původně černobílé, v barvě. Z Disneyho kresleného Dumba (pravda, animačně zastaralého) vzniklo na počítačích cosi technicky dokonalého, ale vizuálně neskutečně odporného. Multuplexy a streamovací platformy ovládly nesčetné adaptace komiksů zcela popírající běžné možnosti lidského zraku, zákonitosti hloubky ostrosti i vzdušné perspektivy, a konec konců i realitu času.

Na plakátech vytvořených umělou inteligencí můžete horolezkyni v akci spočítat chloupky v obočí a mužům jednotlivé vousy na jejich neuvěřitelně mužné a sympatické tváři. Divné, že nic takového nevídáme na obrazech Rubense, mistra Teodorika nebo Pabla Picassa, ba ani na plátnech našich současníků.

Snaha po dokonalosti odvádí "tvůrce" čím dál víc od reality - a svět, který údajně chce být klamán, tato veledíla konzumuje bez odporu. Průšvih je, že nastupující generace možná už nic jiného neuvidí. Reklamu nikdo nezadá Najbrtovi nebo Skálovi, filmové triky nebudou pocházet od Švankmajera, animované filmy nebude tvořit nástupce Radka Pilaře či Zdeňka Smetany, ba ani Aurel Klimt nebo pánové Podolský a Šebesta (večerníček Krysáci) ne. Máme přece týmy kolem umělé "inteligence" a ti lidičkové chtějí být z něčeho živi. V nadčasovém Krejčíkově filmu Prodavač humoru to Ivan Vyskočil řekl pregnantněji.

Jenže co když nechci být vizuálně klamán? A (kéž by) co až nás bude víc? Co když svět nebude dál chtít být klamán? Objeví se kvalitní tvůrci pokorně uznávající realitu?