Nejkrásnější snímky, které jsem nevyfotil
Zatímco dříve se fotograf poznal podle toho, že produkoval více snímků než běžní lidé, dnes je fotografem ten, kdo nezaplavuje svět tisíci selfíček a fotek svého oběda, ale fotí jen to, co za to stojí.
Jsem propojený s fotoaparátem zhruba od čtrnácti let a tuto svoji definici fotografa rozhodně splňuji. Kolik hodin jsem jen strávil digitalizací černobílého archivu ze svých gymnaziálních a vysokoškoláckých let! A to ještě nevím, kde se toulají mé první negativy. Pár tisíc diapozitivů jsem nemusel skenovat, protože mi je v roce 2002 spláchla povodeň. No co už s tím? Snímky na barevných negativech byly tak na míru svázané se články, že už se mi ani nechce si je připomínat. No a digitálních snímků jsem za uplynulých dvacet let nashromáždit bratru dva terabajty a to jsem až do předloňska nefotil na formát RAW. Ale tři snímky mi nikdy nevymizí z paměti, leda až slovy Karla Plíhala "přijde Bůh a zmáčkne reset". Jinde než v mé paměti totiž neexistují.
V době, kdy se teprve stavěl Barrandovský most, nás brzy zrána s komparzem vezli na Barrandov. Míjíme Zlíchovský kostelík, opodál obří halda zeminy. V protisvětle svítání silueta bagru z profilu, v kabině silueta bagristy rovněž z profilu - a ten si krátil čekání na další náklaďák tím, že cvičil na trubku. Taky to vidíte před sebou? Já pořád.
Taky jsem čekal na tramvaj u Národního divadla. Byla zima, začaly padat první neuvěřitelně velké vločky. U kláštera Voršilek stojí takový neduživý holý stromek a pod ním čeká dívka. Typově snad židovka, černovlasá, tmavooká, přes vlasy částečně přetažený šátek, na hlavě a na ramenou první ty veliké sněhové vločky, za ní onen mírně pocukrovaný strom... Foťák jsem měl v příručním zavazadle mezi špinavým prádlem a ani minutu času, protože mi jelo co? Protože mi jel vlak. Stejně bylo moc šero.
No a do třetice: fotil jsem v lukách po okolí Prahy nějaké ty ranní mlhy, orosené pavučiny, však to račte znát. A mezi křovím vidím hladinu rybníka, ve kterém dvě asi třináctileté holky plaví koně. Nad tou krásou každý oněmí, jak zpívá Zdeněk Svěrák. Atmosféra, námět... Mám je oslovit nebo fotit na tajnačku? Autocenzura zapracovala. Ani jedno. Jak byly holky zmáčené od shýbání ke koňským hřbetům, vypadaly jako soutěžící "Miss mokré tričko". Prostě nepublikovatelné, nechci oplétačky a nechci krmit predátory. Ale ta atmosféra, ten námět...
Jednou snad nějaký ten snímek století ještě nafotím. A když ne, tak spolu se zpěvákem Karlem Hálou vím, že "vzpomínky mi zůstanou".