Musíme tam všichni
Toaletní prostředí svádí k "peprným" historkám a velmi lacinému humoru. Konec konců, občas takový humor může zafungovat jako osvobozující antidepresivum. Mně se však vybavily příběhy psané životem, při nichž se možná trochu pousmějete.
Byla-nebyla Vila Hortenzie. Takhle naši známí pojmenovali pravou českou kadibudku, kterou měli na dvoře před chalupou. Noční návštěvy kadibudky byly jednoduché, protože nade dveřmi chalupy byl reflektor s pohybovým čidlem s dosahem skoro až k Vile. Naštěstí jen skoro. Jednoho léta se totiž kousek od vchodu do chalupy usídlili pod střechou sršně a kdo tenhle hmyz zná, ten ví, jak agresivně reaguje na noční svícení. Cesta k Hortenzii naráz dostala vyšší level náročnosti. Tak především nerozsvítit v předsíňce. Pak hned ve dveřích udělat vpravo v bok a těsně podél chalupy až k jejímu rohu, pak podél plotu a příblížit se ke kadibudce z opačné strany. A toutéž cestou zpět. Reflektor zůstal zhasnutý, sršáni nevzali narušitele ani chalupu útokem. Uf!
Story číslo dvě, o tom přehnaném šetření. V jednom nadnárodním řetězci, který zbohatnul na hamburgerech a který rozhodně nebudeme jmenovat, se opravdu hodně snaží šetřit. Na záchodech jsou pohybová čidla. Copak u mušle, tam se stačí trochu zavrtět. Ale usedněte do kabinky! Konáte nezbytné a přitom sledujete, jak postupně zhasíná jedno světlo v okolí po druhém. Tak, a nastala tma i v kabince. Nějakou dobu to jde vydržet, ale jak se utřít? Zamávám rukou - nic. Zamávám oběma jako zběsilý - nic. Člověk si musí s neutřeným pozadím povstat a zamávat - světlo svítí. Honem utírat, než to zase zhasne. Sakra. Tak ještě jednou - povstat, zamávat, dokončit. U splachování už se člověk pohybuje dost. Odcházím a světla přede mnou se rozsvěcují. Nemohl bych radši přispět nějakou korunou na přemístění lidí z těch ostrovů, co se prý kvůli uhlíku potápějí, a za to si užívat nepřetržité svícení na tak strategickém místě?
Story číslo tři - tu jsem jenom slyšel vyprávět, ale od věrohodných lidí. Horská chalupa, noc, pojistky vypadly, všude tma jako v pytli. Mladou dívku to neodvratně pudí na WC. Cestu zná, hned za dveřmi stáhne gatě a ještě než dosedne, vypouští. V okamžiku dosednutí zjistí, že sedí někomu na mokrém klíně. Mladík už tam nějakou chvíli seděl před ní a styděl se ozvat. Podle mých známých se ti dva vzali.
Story číslo čtyři - vyzrazení vojenského tajemství. Vojska Varšavské smlouvy v maskáčích vzor 60 by byla snadno k poražení, stačilo velkou část vojáků nějak poslat na velkou potřebu. Kalhoty na kšandách, přes ně maskáčová bunda, přes ni opasek se zavěšenými různými pouzdry. Po rozepnutí kšand, ať vpředu nebo vzadu, tyto vystřelily pod bundou někam ke krku. Dříve nebo později bylo nutno odepnout opasek, rozepnout knoflíky bundy a tuto sundat. Takže bylo lepší až pak odepnout šle a vykonat nezbytné. Oblékání stejným, jen obráceným postupem. Přitom by stačily kalhoty na pásek... Tak ne abyste to prozradili imperialistům z Wall Streetu!
A protože svět má rád příběhy uzavřené v kruhu: Kasárna, kde jsem oblékal maskáče vzor 60, zrušili. V přilehlém zrušeném vojenském prostoru jsme našli ceduli "Zákaz střelby" a připevnili ji o pár kilometrů dál na dveře Vily Hortenzie. Tak, a vše se pěkně propojilo. Dobrou noc, děti!