Miláčku!
Není oslovení jako oslovení. Bývá odrazem vztahu, ale také onen vztah může trochu měnit. Výběr oslovení se mění s dobou. No vážně, holenkové!
Náš třídní na gymnáziu byl pozoruhodnou směsí komunisty a klasického vzdělance. Oslovoval nás "švarný mládenče" a "ctnostná panno". Před maturitou takto stále oslovoval i dvě naše spolužačky, které už byly vdané a v pátém měsíci. Jiná pedagožka (s výborným vztahem k žákům) své svěřence snad dodnes vlídně oslovuje "zmetci" a skvělé přátelské vztahy panovaly i mezi středoškoláky a jejich vedoucím v zájmovém kroužku, kde byli frekventanti za "parchanty". Ostatně sám se snažím o takovou atmosféru výuky, abych mohl žákovi za něco nezávažného vyčinit nikoli s oslovením "pane Nováku", ale "chlape mizernej". Neříkejte to nikomu z ministerstva ani z EU. Uvedené příklady jsou příliš lidské, než aby mohly být politicky korektní.
V pracovních kolektivech se vždy oslovovalo například "šéfe" nebo "mladej". Přičemž oslovení první mohlo být upřímné nebo i plné ironie, zatímco druhé oslovení obvykle zůstávalo dlouho, předlouho až do vytracena, jen se nejprve vyslovovalo s lehkou nadřazeností a po prokázání patřičné způsobilosti s uznáním. Nutno říci, že současné nadnárodní firmy by tyhle nuance jen těžko chápaly a akceptovaly - ke své škodě.
A co oslovování v rodině? Samozřejmě používání jména je nejčastější volbou. Příjmením se páry hned tak neoslovují, byť i to jsem zažil. A když naše profesorka Roubínková mezi řečí pronesla "ten můj Roubínek", bylo v tom všechno: uznání, láska i nevyřčené shovívavé "no jo, chlapi". Dá se pochopitelně i miláčkovat - univerzální, řeklo by se unisex oslovení. Co takhle "lásko"? Romantické oslovení z počátků vztahu. Počkejte pár let a "lásko" bude vyslovováno banálně asi jako "soudruhu". Ženy často oslovují "lásko" nejen manžela, ale i děti. Martínek nebo Evička jako by ani neměli jméno. Navíc v podobných rodinách se může vyskytovat i malý roztomilý pejsek a ona žena jej oslovuje jak? Uhodli jste. Trochu smutné je, když manželé přejdou k oslovování "maminko" a "taťko", případně o generaci později "babi" a "dědo". To už vypadá, že je se sexualitou konec. Všimli jste si, že často podobné oslovování není oboustranné? On jí říká jménem, ona jemu "tatínku". Psychoanalytici by to nejspíše vysvětlili jako "slovní kastraci". Muž takto oslovovaný se mění z muže na tatínka a nemyslí na zálety. Občas ovšem naopak prchá tam, kde se mu neříká "tatínku".
V našich krajích je obvyklé, že děti své rodiče oslovují "mami" a "tati". Jejich křestní jména jakožto oslovení nepoužijí, zdá se jim to divné, ale někde to může být nastavené jinak. "Máma, mamka, maminka" - obvykle první vyslovené slovo. Synonymum zázemí, domova, bezpečí, důvěry, lásky. Uvidíme, jestli se v budoucnu děti nějak vyrovnají s tím, že mají maminky dvě. Jestli budou opravdu obě dvě ženy oslovovat se stejnou vroucností a jestli tyto dvě samičky druhu Homo sapiens nebudou podvědomě střežit, aby jedna z nich nebyla oslovována láskyplněji. Oslovení "maminečko, mámo" doposud nikdy nemohly použít děti z kojeneckých ústavů a z dětských domovů. Nyní budou stejnou "výsadou" poctěny i děti dvou tatínků. No a co, ptáte se možná. Vážně se ptáte "No a co"? Považujete to snad za banalitu?