Mám hrůzu z výšek
Není to tak absolutní a s věkem se to zlepšuje, ale od dětství mám problémy s rovnováhou a pohled z výšky dolů mi dělá velmi nedobře. Nikdy jsem se nenaučil jezdit na kole, v tělocviku mi dělalo problém přejít po tom trámku, který je na spodní straně tělocvičné lavičky a po kterém ostatní přebíhali. Když se dostanu k zábradlí u propasti, zůstanou v něm vytlačené stopy po sevření mých prstů a v hlavě mi zní "zkus skočit" (to trochu nadsazuji, ale jen trochu). A řekněme, že chci být horolezcem, protože mám právo být horolezcem a iracionálně po tom toužím. Co s tím?
Mám dvě možnosti - vykašlat se na možnost lezení po horách, stejně jako jsem se vykašlal na možnost být s mou postavou vzpěračem nebo gigolem. Není mi shůry dáno, jsem jiný. Nebo na sobě x roků tvrdě makat, platit si trenéry v posilovně a psychology, ve dne v noci ležet v horolezecké literatuře a nakonec se po letech na tu K2 vypravit (je to opravdu hezká hora).
Mám i třetí možnost: požadovat po státu, aby uzákonil to, že musím mít ty trenéry a psychology zdarma. Že na každé hoře musí být zajištěn takový servis, tolik jistících sítí, lan a kladkostrojů, tolik terénních poradců čekajících na stěně, aby ji mohl zdolat každý, kdo si usmyslí naplnit své právo šplhat po horách.
Vsuvka: Klasická literatura by měla být mládeži nepřístupná. Leitmotivem většiny slavných románů je "jak jsem se vzepřel společnosti, rodině, handicapu, přírodě..." a nikde se nepíše "jak jsem se naučil žít ve společnosti, s rodinou, handicapem, s přírodou..." Podobná literatura je škodlivější, než návod na výbušninu, který si přečetl Anders Breivik. Konec vsuvky.
Lidských emocí je mnoho. Nekonečné seriály to zjednodušují na zamilovanost a nenávist, ale ještě máme například euforii, zhnusení, zvědavost, strach a tak dále. Třeba taková emoce "hnus" přechází v panický strach a vězí za lidskými fobiemi. S nimi se dá se pracovat, byť někdy jen v omezené míře. Znal jsem člověka, který sám choval sklípkany a nechal si je lézt po ruce aniž by jej to děsilo, nicméně pokud by se v lese zamotal obličejem do pavučiny, propadl by pravému panickému záchvatu. Některé fobie jsou omezením, přes které "nejede vlak" - člověk se musí smířit s tím, že jej s panickým strachem z vody nepřijmou za plavčíka a s klaustrofobií prostě nikdy nebude přijat na pozici horníka, i kdyby se domáhal, že na to má právo.
Tak. Upozornění: v následujícím textu se budou vyskytovat spisovná a odborně správná slova, která však mohou někoho pohoršovat.
Lesba je žena, která zažívá hnus při představě, že jí muž zasune penis do pochvy. Něco jako ten můj známý s arachnofobií. Nedokáže se zamilovat do muže, nebylo jí to hormonálně dáno, její mozek je nastaven jinak. Klíčové podněty spouštějící u ní rozmnožovací chování jsou jiné než u většiny ostatních žen. Dokáže se zamilovat pouze do jiné ženy a orgasmus prožije jen tehdy, pokud ji jiná žena vhodně dráždí svým tělem nebo kusem vibrující umělé hmoty. U gayů platí analogie. Ale hormon oxytocin funguje u obou skupin stejně jako u nás ostatních a proto se i u nich objevuje instinktivní touha po dítěti, ač je biologicky mít nemohou. Máme ohýbat zákony o rodině speciálně kvůli lidem s touto psychobiologickou odlišností?
Milé lesby, milí gayové! Některé z vás znám a považuji za přátele. Vždy ve mě najdete odpůrce homofobie. Ale vždy budu také zastáncem dětí a jejich psychobiologických potřeb v prenatálním vývoji, v poporodní fázi i v celém dětství. A tak vás prosím, milí LGBTatd.: netlačte na pilu. Nechtějte zákony, které by byly analogické hypotetickým zákonům uzpůsobujícím kvůli klaustrofobikům podmínky v dolech tak, aby i oni mohli dělat havíře.
Doufám, že jste v mých řádcích nenašli nenávist. Není tam, nemám žádnou, nikoho k nenávisti neponoukám, ba naopak. Ale to už je námět na jiný článek.