Kouzlo starých novin
Jak ono to vlastně bylo? Půlka národa fandila Schwarzenbergovi, půlka Zemanovi. A bylo to skoro "o hubu" prozradit své sympatie před těmi z druhé půlky národa.
Popravdě - jsem zvědavý. Jsem zvědavý, jestli i letos bude volba hlavy státu náš národ podobně rozdělovat. Obávám se, že nikoliv. Většina "protizemavovských" kandidátů má voličskou podporu podobnou té u Táni Fischerové, Vladimíra Franze nebo Jiřího Dienstbiera z minulé volby (vzpomínáte? i tihle lidé tehdy kandidovali). A tak se obávám, že my voliči, znaveni břemenem demokracie, vhodíme do uren hlasy tomu, koho už známe. A budeme to mít za sebou, budeme už vědět, na čem jsme a proti komu budeme v následujících letech brblat.
Ve druhém kole se pak proti sobě postaví dva tábory voličů: "Než tohohle, to radši zlatej Zeman" a "Hlavně ne Zemana". Do tří let po vášních z voleb ani pes neštěkne.
Rád si v knihovně půjčuji výbory ze starých fejetonů zajímavých autorů - Neff, Steigervald, Komárek, Horáček, Doležal, Šustrová a další. To vám je zajímavé čtení! Provokuje totiž k mírně nostalgickým komentářům typu: "Vážně tohle byla tehdy taková aféra?", "No jo, nakonec se nic tak strašného nestalo", "Teda, ještěže jsme tehdy nezvolili XY".
Zkrátka sdělovací prostředky nám vsugerovávají, co je důležitá událost a co ne. A až náležitý odstup ukáže, že to většinou byla jen nepodstatná lapálie, kterou někdy s odstupem hodnotíme neprosto opačně než tehdy, kdy dotyčná událost plnila stránky tisku.
Švejk nikdy neřekl "To chce klid", ale zmíněné heslo jakožto stanovisko ke žhavým mediálním kauzám vůbec není špatné.