Jako rádio
Jeden známý umělec vzpomínal, jak v padesátých letech soused sehnal první televizi. Bedýnku s velkým reproduktorem a mrňavou černobílou obrazovkou. Soused sezval příbuzenstvo i okolní domácnosti, a mezi vysíláním se zeptal: "Tak babičko, tohle je televizor. Jak se vám to líbí?" Načež seniorka spokojeně odvětila: "Ale jó. Když zavřu oči, je to skoro tak hezké, jako rádio."
A změnilo se snad něco? Jen sledujte zpravodajské relace na jakémkoli kanále (to je oficiální termín, to není ohodnocení kvality):
Tváře moderátorů máte za chvíli okoukané, nějaké upřímné emoce z nich nevyčtete. Zpovídaní hosté jsou zajímavější - říkáme si "tak takhle ona vypadá" nebo "ten zestárnul", u obzvláště nezajímavých hostů "teda, co ta má na sobě". Často se ovšem objeví jen fotka a rozhovor je veden telefonicky. No řekněte - je na tohle nutná televize, nebo by stačilo rádio?
A teď koření zpráv: reportáže:
Někdy se přejímají agenturní šoty, jindy do terénu vyráží štáb. Agenturní materiály jsou drahé, proto se nakupují co nejkratší a během podkreslujícího povídání (no vidíte, ona to vlastně ani žádná reportáž není) proběhnou třeba i třikrát. Práce štábu v terénu je také drahá. Proto je reportáž odvysílána a druhý den moderátor oznámí: "Včera jsme vám říkali o nehodě, blablabla. Je něco nového?" No a zatímco zní telefonující hlas: "Zatím není nic nového, ale blablabla," běží na obrazovce ty záběry ze včerejška. Navíc na oněch záběrech je stejně jen místo nehody, kde policisté něco měří na silnici, odlétá vrtulník a svědek říká: "Tedy to byla rána! Jel jako blázen!" No řekněte - je na tohle nutná televize, nebo by stačilo rádio?
Kuriozitou jsou takzvané ilustrační záběry. Nedávno nejmenovaná televize točila reportáž o dvou utonulých klucích a končila ji záběrem (ilustračním) dvou opuštěných nafukovacích kruhů na hladině. A už tu byly komentáře: "To ti blbci neviděli ty prázdné kruhy, že hledali kluky nejdřív na souši?" Neviděli. V době nehody na hladině tyto, ani žádné jiné opuštěné kruhy nebyly.
Roztomilé jsou zprávy o všelijakých epidemiích. Hlas někoho neviditelného něco říká a na obrazovce běží záběry na kašlající dítě, doktorskou ruku s injekcí, mámu podávající teploměr atd., to vše tak třikrát za sebou.
Samostatnou kapitolou jsou hrané rekonstrukce. Nezřetelné černobílé postavy se zpomaleným pohybem vzájemně rdousí a bodají nožem, nebo se potácejí a padají na ulici. Páni, kdo jsou ti lidé? Jsou to herci nebo někdo z komparzu? Kolik za to berou? A kolik to stojí tu televizi a proč se na to vůbec máme dívat? No řekněte - je na tohle nutná televize, nebo by stačilo rádio?
Občas běží v televizi opravdu zásadní záběry. Rakety dopadající na město zahalené dýmem. Dav Palestinců nesoucí zastřelené dítě. Až pak se z jiných a důvěryhodnějších zdrojů dozvídáme, že dopad raket byl ilustrační, neb pocházel z jiné doby a jiného státu. A že zastřelené dítě spolu s příbuznými se už objevilo zastřelené v jinou dobu na jiných záběrech a že tedy asi až tak moc zastřelené nebylo. Naštěstí záběr na výjimečný vrh sedmi štěňat čivavy obvykle opravdu ukazuje sedm štěňat čivavy. No řekněte - je na tohle nutná televize, nebo by stačilo rádio?
Je důležité být informován. Nepídit se po informacích sám. Být informován. Trpný rod slovesa. A když je to barevné a hýbe se to, tím lépe. Pro koho je vlastně užitečné, abychom byli informováni (rod trpný), namísto toho, abychom se informovali (rod činný)?