Já a ne-já
Pouštím se na tenký led, jestliže chci biologické zákonitosti aplikovat na ty zvláštní organismy jménem člověk. Předesílám, jde jen o moje spekulace, byť na základě platných a podložených faktů. A jsem si vědom, že jistý druhořadý malíř pohlednic v díle Mein Kampf rovněž zkoušel aplikovat na společnost biologii. Na rozdíl ode mne ji nestudoval, proto spáchal blábol. A ano, i ten, kdo biologii studoval, může spáchat blábol. Já vím.
Je propastný rozdíl v chemickém složení prostředí uvnitř a vně buňky. Rozhodující podíl na tomto faktu má biomembrána, která buňku obklopuje, a pak také spousta samoregulujících se procesů. Není všechno "v genech", život běží i (spíše "především") díky samouspořádávání mnoha struktur a dějů. A je tu ta hranice - membrána. Bílkoviny v ní působí jako hraniční přechody i s celníky, rozmístění bílkovin připomíná QR kód. Tohle jsem já, tohle už ne. Z okolí potřebuji tohle a támhleto, tohle si dovnitř rozhodně nepustím. A tady je sousední buňka. Je to správná sousední buňka. V jejím sousedství mám být. Vzájemně o sobě víme, vzájemně si přeposíláme molekuly nesoucí stavební materiál anebo nějaký signál. To už se nebavíme o jedné buňce, ale o tkáni, u rostlin o pletivu. Buňky se stejnou funkcí, tvarem a původem jsou shromážděné pohromadě. Svalová tkáň se smršťuje a natahuje, fotosyntetizující pletivo fotosyntetizuje. Buňky tkáně spolu neustále komunikují a zároveň "vědí": tohle jsme my, a tady naše tkáň/pletivo končí. Tam už nejsme my. Tam nepatříme a ty sousední buňky nepatří mezi nás. A jiné buňky, třeba rakovinné, také ne. Je třeba je zničit. V každém z nás během života vznikly tisíce zmutovaných, potenciálně rakovinných buněk, ale byly tkání rozpoznány jako ne-my a byly imunitou zlikvidovány.
Občas se proces zvrtne. To když tkáň "nepozná" své vlastní buňky a imunita proti nim začne bojovat. Autoimunitní choroby, metla současnosti. Jedna z teorií říká, že autoimunitní záněty jsou na vzestupu proto, že si žijeme jako v bavlnce. Bez parazitů, špíny, většiny bývalých infekcí. Imunita "se nudí" a hledá, co napadnout. (Proboha, ty moje antropomorfizace neberte doslovně!!!) Tak mě napadlo, a je to čistě jen moje myšlenka, kterou nikomu nepodsouvám a nebojuji za její schválení a šíření: Nestojí proces chybného poznávání sebe sama i za módní vlnou žen, které chtějí být chlapem a naopak, a není vyvolán stejnými příčinami? TAKHLE jednoduché to být nemůže, jak ukážu vzápětí, já vím, ale ten princip... chápete?
Už na úrovni orgánů takhle jednoduché rozeznávání já a ne-já nefunguje. Játra "nevědí", jestli se dotýkají ausgerechnet bránice, a je jim to fuk. Také je "nezajímá", jak vám fungují třeba ledviny či slezina. Tam už nastupuje regulace nervovou a hormonální soustavou. Ale pozor, na řadě jsou proprio- a exteroreceptory neboli smysly, a nastupuje etologie. S ní opět rozeznávání já a ne-já, vymezení své hranice, vymezení těch prvků okolí, které JÁ vedle sebe chce, a těch, které nikoli. Až sem je to moje ruka, tadyto na její hranici už nejsem já, to je neživý klacek. Támhleto nejsem já, to je vrabčák a je mi fuk. Támhleto nejsem já, je to cizí chlap. Chci ho ve svém okolí? Nechci. Moje ruka hraničí s klackem, už vím, co udělám. Tamto taky nejsem já, ale tohohle chlapa znám, vzájemně jsme si na sebe zvykli, klidně v mém okolí může zůstat.
Vrcholem vymezování já a ne-já je vědomí, že i já jsem součástí něčího okolí. Že někam patřím. Jsme tlupa a je nám spolu dobře. Jsme pár, rodina, a je nám spolu dobře. Ti, co nejsou naši, ty ignorujeme nebo odháníme. Je mezi námi sociální hranice. Pořád přes ni proudí materiály nebo informace, ale je tu a zůstane, jak je. Kdyby se rozplynula... Kdyby se rozplynula hranice mezi mou rukou a klackem, kdyby se rozplynula hranice mezi mou svalovou a vazivovou tkání, kdyby se rozplynula hranice mezi mými buňkami, joj, to by byly maléry!
Imunita nemá problém rozlišit vaši buňku od viru. Nejtěžší je poznat vaši zdravou buňku od zavirované. Liší se jen nepatrně. Pozor na velkou podobnost s drobnými rozdíly! To může být nejhorší nepřítel! A takhle to pokračuje na vyšších levelech. Imunita matky má obrovský problém nezničit vyvíjející se plod, protože jeho buňky jsou zpola stejné, jako ty její, ale zpola ne. Živočichové směřují agresivitu vůči sobě podobným - samci koljušek proti jiným červeným rybám, vlci proti psům. Pokud vysvléknete Palestince a Izraelce, budou oba obřezaní a vousatí, jeden bude říkat "la", druhý "lo" a obojí to znamená "ne". Maximální podobnost!
Vyslovuji poslední svoji domněnku. Nelze žít zcela bez hranic. Hranice jsou podmínkou funkčnosti a integrity buněk, bytostí i společenstev. Nechtějme uměle nabourávat hranice mezi pohlavími, společnostmi, kulturami. Ještě nikdy a nikde to nefungovalo. Jen je třeba se starat: 1) aby dobře fungovala imunita a 2) aby nevznikaly zbytečné "autoimunitní" problémy. Hranice nám nebrání těm za hranicemi pomáhat nebo s nimi obchodovat. Jen slovy J. Á. Komenského: "Kdekoli jsi, s kým jsi, pozor dej!"