Humanita ve vztahu ke zvířatům
Opět jsem nedávno četl úvahu o rozpolcenosti lidí ve vztahu ke zvířatům a o věčné dichotomii pokojový psík versus slepice v drůbežárně. Zaplaťpámbu za tyhle lehce povrchní úvahy a za následující diskuse, člověka to alespoň donutí lépe si zformulovat vlastní názory a argumenty.
Už jsem to párkrát napsal: zákon na ochranu zvířat proti týrání nevychází z nějaké dojmologie typu "ono smutně kouká" nebo "to není hezké", ale z ověřených fyziologických a etologických poznatků. Týráním se rozumí pouze prokazatelné navození takového dlouhodobého nebo opakovaného utrpení, kterému se zvíře nedokáže vyhnout. Překrmovaný jezevčík o váze border kolie je týraný, i kdyby spal na prachových poduškách a majitelka mu zpívala ukolébavky. Mladý býk dovedený k porážce přiměřeně rychle a bez stresu (ono to jde) týraný není. Ani košer nebo halal porážka není týrání (skutečně, ani podle zákona ne), jen se to nezasvěceným nelíbí. Velkochovy kaprů v přeplněných rybnících bývají i za hranicí týrání, ale pod hladinou to nikdo nevidí a nad hladinou panuje idyla. A tak dále.
I tohle už jsem párkrát hlásal: zákon na ochranu zvířat proti týrání je tu ve skutečnosti kvůli nám. To my máme být informovanější a lepší chovatelé než dříve. To my se máme zamýšlet nad následky a nad etickým rozměrem našeho počínání. Máme mít dostatek informací, abychom se mohli rozhodnout a nést za to odpovědnost: vykašlu se na to, že týrám, nebo něco v chovu změním?
Milovat zvíře znamená především mu správně rozumět. To tvrdil profesor Veselovský. Ten, kdo u lva v zoo říká: "Hele, jak touží po Africe", nerozumí ničemu. Ovšem současné dostatečně bohaté zoologické zahrady na základě věčných stížností takhle nepoučených návštěvníků zkoušejí další a další vylepšení života svých svěřenců, aby nejen nebyli týraní (nebyli ani předtím), ale aby se měli "jako pámbu ve Frankrajchu" a aby si toho každý všimnul. Vyvstává tím problém - rodí se jakýsi etalon, jak se lze chovat ke zvířatům, a je obecně přehlíženo upřesnění "jak se lze chovat ke zvířatům, když chovatel netrpí nedostatkem informací, času a prostředků".
Od stolku v kavárně se zdá neuvěřitelné, že na téhle planetě žije nějakých osm miliard lidí, kteří dohromady vlastní více domácích kopytníků, než kolik jich zbývá z volně žijících druhů, a že drtivá většina chovatelů z pásma Sahelu, z Uruguaye, Botswany, Indie nebo Malajsie se houbeles stará o nějakou ochranu proti týrání. Lze tedy opravdu ochranu zvířat proti týrání brát jako typický projev lidskosti, humanity, když ji vyznává jen zlomek lidstva? Ti nejchudší Paštunové nebo Mongolové nejsou lidmi, protože mají trochu jiné priority (například přežít) a svá stáda dostatečně nechrání před klíšťaty nebo vedrem a nepřipravují jim optimální krmné dávky?
Je samozřejmě naprosto v pořádku v materiálně blahobytné společnosti dodržovat Websterovy svobody zvířat: od hladu a nesprávné výživy, od strachu, od nemoci a bolesti, od nepohodlí, a svobodu projevit přirozené chování. Byť jejich výklad nemusí být v jednotlivostech jednoznačný. Není trochu divné, že vegani, vegetariáni a ochránci zvířat žijí veskrze v euroamerické oblasti? Není trochu divné, že tamtéž žije i drtivá většina chovatelů hýčkaných čivav a perských koček? Není ošívání se nad tím, že jako lidstvo zabíjíme hospodářská zvířata, jen taková floskule lidí, kteří se cítí býti ušlechtilejšími, než ostatní? V nejchudších zemích světa, soustředěných mezi obratníky, se už experimentuje s chovy levnějšími a zároveň šetrnějšími k životnímu prostředí: antilopa losí, skokan obrovský, leguán zelený a další. Ale jejich zabíjení kvůli výživě těch nejchudších se asi také nebude líbit.
Milovníci zvířat už by si měli uvědomit, že i laskat a krmit zvíře je projev sobecké nadřazenosti, protože vzájemné otočení rolí není možné ani žádoucí. Že takzvaná "láska ke zvířatům" není rovnoprávná, a tudíž není skutečnou láskou. Že roztomilá zvířata nejsou hodnotnější, než ta ošklivá nebo nebezpečná. Zkrátka - kéž milovníci zvířat začnou zvířatům konečně opravdu rozumět a kéž si do nich přestanou promítat své vlastní pocity. Chovejme se ke zvířatům jako k lidem, ne hůře, ne lépe. Zejména ne lépe!