Fair play, pravidla, zákony
Sport je opravdu něco stojícího mimo běžné zákonitosti lidské společnosti.
Zkuste na ulici majznout někoho po hlavě: zatknou vás při dodržení všech vašich práv, dají vám advokáta, ze zákona až do rozsudku zůstáváte nevinní. Trest se vleče, ale pak jdete sedět nebo zametat ulice.
Ale zkuste totéž udělat protihráči na fotbalovém hřišti. Trest přijde hned a neodvolatelně. Uvidíte červenou kartu a je vymalováno. Nebo zkuste na fotbalovém hřišti majznout po hlavě spoluhráče: trenér vás odvolá, fanoušci vám propíchají pneumatiky.
Ale pozor – nikdo vás za majznutí po hlavě nepožene před soud. Na hřiště nevtrhne policie a nezatkne vás. Spoluhráč by u veřejnosti vypadal jako idiot, kdyby na vás podal trestní oznámení. Zatím asi nikdo nezkusil protihráče či spoluhráče na hřišti zavraždit, ale těch zlomenin, vyražených zubů a sešívaných hlav – a byl z toho někdy soud? Tohle mozek nebere...
Další podivnost: proč všichni ve sportu obdivují toho prvního a ne toho, kdo se musel nejvíce překonat, a skončil třeba třináctý? Zvláště když o vítězi rozhodují často setiny vteřiny a vítězství je tak nepředvídatelné a nahodilé, že by se v podstatě mohlo místo závodění jednoduše losovat.
I to olympijské heslo, že je důležité zůčastnit se, nikoli zvítězit, dostalo trochu jiný význam. Dnes je každý závodník, řekněme v biatlonu, především věšákem na reklamu. Sponzorům je jedno, jestli celé družstvo skončí mezi prvními nebo posledními deseti. Logo firmy se v televizi několikrát objeví, účel olympiády byl splněn.
Můj návrh: o početnosti olympijské výpravy by mohlo rozhodovat to, jaké procento ze svého rozpočtu (procento, ne celkovou sumu!) příslušný stát investuje do amatérského a mládežnického sportu. A u nás bych gesci sportu přesunul z ministerstva školství na ministerstvo průmyslu. Tam se můžeme bavit o opravdových penězích, ne ve školství.