Cargo kult
To bylo tak. Bílí muži zřídili kdesi na ostrově v Pacifiku letiště a letadla přivážela spoustu užitečných věcí. I usoudili domorodci, že když si někde urovnají plácek, postaví boudu připomínající řídící věž a vyrobí něco jako praporky a sluchátka (z kokosových ořechů), budou tam také přistávat letadla a vozit užitečné věci přímo jim samotným. Trochu úsměvné, trochu dojemné, velmi poučné. I my se snažíme ledasčeho dosáhnout bez pochopení základních principů. Třeba těch biologických.
Už jsme tu měli jurodivce s "pozitivní evolucí", jako kdyby skutečná evoluce nebyla procesem založeným na náhodném rozložení zděděných znaků v konfrontaci s daným prostředím. Jsou tu úvahy o silné redukci produkce skleníkového plynu metanu redukcí stád domácích zvířat (nic proti tomu, ono jich opravdu není zrovna málo) a také o zkrocení globální teploty vysazováním milionů stromů. Ale: Metan produkují o sto šest i všekazi - a těch jsou plné tropy a subtropy. A spásné stromy? Lesy mají nepříznivější albedo a mnohem vyšší nároky na vodu než biomy bez stromů. Navíc celosvětovou ochranu potřebují spíše travnaté biomy než lesní.
Hodně lidí zachraňuje ptactvo. Zejména krmítky nebo budkami. Tak se to přece má dělat, je to trendy, je to zelené, je to výchovné. Jenže: kriticky ohrožené jsou u nás druhy polí, úhorů a mokřadů. Takové druhy městský člověk žádným krmítkem nespasí a do budky tihle opeřenci nevlezou. Ale ta krmítka - sami ornitologové je přece doporučují, ne? Dobře spravovaná krmítka ano, nikoli však něco ve stylu cargo-kultu. V našem vnitrobloku si sýkory koňadry mohou celoročně (!) vybírat mezi nabídkou slunečnice na okně jednoho domu a nabídkou slunečnice na okně domu protějšího. Nejhojnější městský pták tedy je zachraňován, i když není před čím. Současně ovšem z moci úřední (proč se to jmenuje odbor životního prostředí?) mizí z parků keře, aby tam bylo přehledněji a krásněji. Fajn, takže prostředí pro pěnice, kosy, střízlíky, červenky a vrabce jsme hodili do koše. Ptáčkové, přileťte na naše krmítko a pak se vraťte kilometry daleko domů, k nejbližším keřům. Jak jako, že nechcete?! My vás tu přece zachraňujeme, parchanti nevděční!
Úřady i soukromníci vysazují ve městech "květnaté louky" z rozmanitých severoamerických a středomořských květin, aby došlo k záchraně motýlů. Máme rádi motýle. Je to ušlechtilé, zachraňovat je. Je to trendy. Ale kde jsou kopřivy, bodláky, nesečené traviny, vrbová křovíčka a další živné rostliny pro naše housenky, ptají se ti, které to všechno má zachránit. Bez nich motýle nebudou! Dobrá, tak ať si. Ale květné louky lákají i včely a další opylovače, a ty tedy jejich slaďoučkým nektarem zachráníme! Lákají. A úly se včelou medonosnou, utiskující menší druhy opylovačů, se šíří městy o překot. Chtělo by to ovšem i kvanta samotářských včel hnízdících dříve na poctivých starých omítkách, v prknech ohrad nebo na sešlapaných pláccích. Nejsou. Nejsou jejich hnízdiště, a tzv. hmyzí hotely obvykle zejí prázdnotou - není to to pravé ořechové. Jen další cargo kulty: spousta draze opečovávaného kvítí pro motýlky, kteří se nemají kde vyvíjet; ne moc povedené hmyzí hotely na místech a v provedeních, která by si včelky nevybraly.
Nicméně nebuďme pesimisté. Záchrana přírody prostředky zakoupenými v hobbymarketech a bez hluboké znalosti života zachraňovaných druhů je sice stejně marná jako "dispečerská sluchátka" domorodců vyrobená z kokosových skořápek. Ale příroda, ta se nedá jen tak vyhubit. Navíc nejvíce dostává na frak ve volné krajině a tou profrčíme v autě nebo na kole, zelené dole a modré nahoře vidíme vždycky, tak jaképak problémy? Proto ji tam zatím nikdo nezachraňuje - ani tím naivním cargo kultem.