Vodnická pohádka
Byl jednou jeden vodník Žblabuňka. Měl rád svůj klid, v rybníce vládnul mírně a do ničeho se zbytečně nemíchal. Ony ty spory pulců s potěrem a kaprů s líny stejně nestály za to, aby je někdo soudil. Rybníček byl z venku pěkný, porostlý lekníny, s hustým rákosím u břehu a s čistou vodou – to zas Žblabuňkovi všechna čest. Horší už to bylo ve vodnické domácnosti, kde se povalovaly ponožky mezi nádobím a hrníčky byly dávno bez dušiček a bez oušek. Taky Žblabuňka vypadal jako čuně, a to i když žil ve vodě. Tu se umazal při sklizni puškvorce obzvlášť chytlavým bahnem, tu si při lezení na vrbu natrhnul fráček. Přesto, jak už jsme si řekli, si Žblabuňka žil celkem spokojeně.
Jednou to ale v rybníčku žbluňklo a u Žblabuňky se objevil vrchní vodnický inspektor. Byl celý v zeleném, i mozek měl zelený, a proto s ním nebyla žádná řeč. „Tady se mi to vůbec nelíbí. Za dva dny se tu stavím znovu a jestli tu nebude vzorný pořádek, dosadím sem tlustého vodníka Huga a ty potáhneš do tůně v bažinách. A připrav si dušičky ke kontrole!“
Chudák Žblabuňka se z toho vzpamatovával celou noc. Ráno si vzpomněl, že by se mohl poradit s vílou Kryšpínou a rozeběhl se za ní do lesa. Jenže zapomněl, že ve dne ještě nikdo nikdy žádnou vílu nenašel. Potkal se s ní až večer v břízkách a vypověděl jí své trápení. Vílu to dojalo až k slzám, ale poradit neuměla. Alespoň vodníčkovi pro potěchu zatancovala, ale Žblabuňka ty tanečky sledoval jen na půl očka a myšlenkami byl ve svém rybníce. Ráno nebyl moudřejší ani o chlup. Tak si vylezl na vrbu a odevzdaně čekal, co se stane.
A stalo se! Ráno raníčko slečna Andulka vstala, prádlo si v uzel zavázala: „Půjdu, matičko, k rybníku, šátečky sobě vyperu.“ Andulce se sice ten verš nepovedl tak pěkně, jako panu Erbenovi, ale to nevadí. Důležité je, že právě stanula na hrázi rybníka, v jedné ruce uzlík s prádlem, v druhé ruce mýdlo s jelenem, a vidí vodníka. Vidí, jak na vrbě vodník brečí do rybníka a slzami mění jeho vodu na vodu mořskou, k praní nevhodnou.
Žblabuňka jí smutně vylíčil, co jej dnes čeká. Andulka spráskla ruce a povídá: „Tak na co ještě čekáš? Proč se nedáš do práce?“ Nahnala Žblabuňku zpátky na vrbu, aby nařezal proutí na pořádné koště, pak zase pod vodu, aby vyházel na břeh komplet všechno své harampádí a aby koštětem zametl dno. Nakonec jej zavolala na břeh, aby se přiučil, jak se uklízí, myje a pere. „Základ je kvalitní mýdlo s jelenem,“ povídá Andulka a cídí pánvičky a hrníčky, že se jen blýskají. „S takovým mýdlem se dá báječně prát!“ A hned jsou vodnické fusekle a povlaky na peřiny vyprané a suší se na sluníčku. Andulka změří pohledem Žblabuňkovo ošacení a už se vodnický fráček, gatě a další textilie perou také. Vodník zůstal na břehu docela nahatý a čeká, až mu ošacení uschne. Přešlapuje z nohy na nohu a lopuchovým listem si zakrývá tamto, co holčičky nemají. Andulka pověsila prádlo na šňůru, odcákla si z rukou vodu a povídá: „A víš, že jsi docela pohledný mužský?“ A usmála se na Žblabuňku tak, že chudák zelený celý zčervenal. Pak se na něj usmála ještě jednou a víc, ale to už se vyvalily vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola a ti dva si užívali v měkké vodnické postýlce. Na břehu zůstalo jen schnoucí prádlo, mýdlo s jelenem a ten lopuchový list.
Dnes už Žblabuňka zvládá všechno sám. Uklízí, myje nádobí i pere. S mýdlem s jelenem mu práce jde jako po másle, takže stihne nejen celé vodnické hospodářství, ale i vaření a psaní úkolů s dětmi. Andulka háčkuje zelené svetříky a stará se o nejmenší děti. Krásně jim to spolu klape, a tak nechápeme, proč se někdy Žblabuňka stáhne do ústraní a žbrblá cosi o tom, že je pod pantoflem. Přitom, kdyby se pořádně podíval, musel by vidět, že nesedí pod žádným pantoflem, ale pod krásným leknínem!
Jo, a ten vodnický inspektor tehdy vůbec nepřišel.