Pohádka o veselém hrobaříkovi
Byl jeden malý brouček hrobaříček, a tomu se moc líbilo na světě. Rád se díval, jak rozkvétají stromy, jak se na louce honí hříbata a jak nad vodou poletují vážky. Když umřelo nějaké zvířátko, pořádně a čistě je zahrabal do země a zazpíval mu písničku, aby se mu dobře odpočívalo. Nikdy nikomu neublížil, každému vyprávěl veselé historky – a vidíte, přesto ho ostatní zvířátka neměla ráda.
„Jó dřív, to bejvali hrobaříci! Celí černí, smrděli zatuchlinou a teklo jim z nosu. Ale tenhle? Na krovkách oranžové proužky, pořád si prozpěvuje, je samá legrace, dejte pokoj.“
„Baže, takovéhle móresy, to se prostě na hrobaříka nepatří. Vždyť on si ani nepřipouští, že by měl být pro svou práci v opovržení. Takový hrobařík má sedět v hospodě v koutku u jednoho piva a pak má beze slova zaplatit a odejít, a ne se s každým dávat do řeči.“
„Tuhle mi vyprávěl vtipy, no řeknu vám, měl jsem se co držet, abych se moc nesmál. Znáte to, jak vykoukne žížala ze země? Tak to vidí jinou žížalu a povídá: Milostivá, nešla byste večer do kina? A ta druhá odpoví: No co mi zbývá, když jsem tvůj druhý konec!“
Tak šly řeči dál, zvířátka někde v ústraní potají umírala, hrobaříček je pečlivě zakopával a přemýšlel, proč se jej zvířátka straní. Když je někdo hrobaříkem, dobře chápe svoji potřebnost a ví, že se bez něj zvířátka neobejdou. A proto nedovede pochopit, že každé zvířátko také tak nějak tuší, že jednou bude hrobaříka potřebovat. A že jen strašně málo zvířátek se s touhle myšlenkou smíří. Copak to je jen tak, každý den žít s hrobaříkem na očích? No tak vidíte, to zase ta zvířátka musíme chápat, že? Cožpak o to, my to pochopit dokážeme, ale ten hrobařík si s tím lámal hlavu marně.
A tak šel čas. Dříve tak veselý hrobařík postupně začal sedat v hospodě v koutku u jednoho piva, pak beze slova zaplatil a odešel. Už se s každým nedával do řeči. I krovky mu zmatněly a u nosu se mu objevovala kapička. Zajímavé, zvířátkům se najednou žilo lehčeji. Nakonec hrobařík umírá a pohádka končí.
Nebojte se, děti, úplný konec přece jenom není. Na co že jsme zapomněli? Přece na pohřeb! Našeho hrobaříka přišel pohřbít mladý hrobaříček s krásnými oranžovými proužky na krovkách. Upravil hrob, zazpíval mrtvému hrobaříkovi písničku a pak se rozhlédl kolem, jak pěkně kvetou stromy. Vydrží mu to? Uvidíme.