Pardubická pohádka
Pardubická pohádka.
Tak tohle se stalo za dávných časů ve městě Pardubicích. Město si žilo klidným životem, řemeslníci provozovali svá řemesla, radní se radili, ženské sbíraly po okolních lesích léčivé byliny a po městě drby.
Jednou ale přiběhla vyděšená babka kořenářka, že prý se v jeskyni za městem usadil drak! Pardubice byly rázem vzhůru nohama, nikdo nemluvil o ničem jiném než o drakovi. Nejvíc starostí měli páni radní na radnici, protože se rozumělo samo sebou, že právě oni půjdou s drakem vyjednávat, aby se vědělo, co vlastně chce. Byl to pohled! Radní chodili v kroužku a hráli rozpočítadlo „na čarodějnici“, aby se mezi nimi spravedlivě vybral vyjednavač. Vybraný krejčí Nitka sice brblal, že to neplatí, jelikož pan starosta švindloval, ale byl umlčen. Na notně rozklepaných nohách se vypravil za drakem.
Teď teprve nastal rámus. Každý z radních, šťastný, že nemusel k drakovi sám, začal rozvíjet své teorie. „Pánové,“ volal pisklavým hláskem učitel Písmenko: „Jestli je ten drak hodně veliký, pak je třeba vegetarián a my se bojíme zbytečně. Vždyť všechna největší zvířata na světě jsou býložravá!“ Hospodský Palivec, známý sprosťák a prapradědeček toho Palivce ze Švejka, měl zase obavy: „Sousedé, jenom, aby se nechtěl živit výhradně šestnáctiletými pannami, těch už by se u nás moc nenašlo, haha!“ „Občané, sousedé, vím, co je moje povinnost,“ začal nesměle perníkář Jouza: „Pokud by drak požadoval k snědku paní a dívky, nebojím se oběti největší a nabízím jako první svou milovanou manželku.“ Ona perníkářka Jouzová byla po celém městě vyhlášená svou vyřídilkou a také tím, že manžela drží notně zkrátka. Všichni se tomu začali chechtat, ale to už dole vrzly dveře a smích je přešel. Vracel se bledý Nitka.
„Sousedé, jsme ztraceni. Víte, co ta potvora žere? Princezny! Jenom princezny! A zítra už chce k snídani první princeznu, jinak prý celé Pardubice zničí tlapami a ohněm!“
Nastalo dlouhé ticho. „Občané,“ pravil konečně starosta: „Máme u nás různé lidi. Kovářku, která rukama ohne podkovu. Józu Novákovou, která šilhá tak, že se na to nedá koukat. Dokonce jednu Němku, co umí jódlovat a hrát na citeru. Ale princeznu jsme u nás v Pardubicích neměli, co paměť sahá, žádnou. Proto teď půjdeme domů a každý z nás bude přemýšlet, jak naše staroslavné město zachránit.“ Ctihodní páni radní se zamyšleně rozešli domů.
My se teď potají podíváme k jednomu z nich. Perníkář Jouza byl celý posedlý jistým nápadem. Neustále se na svou ženu mile usmíval, říkal jí „Ty moje princezno,“ a dokonce jí poručil, aby si na sebe vzala svoje nejkrásnější šaty, že chce, aby tenhle večer byla hezká. Když se potom Jouzová vrátila z pokoje, nadšeně zvolal: „Hotová princezna!“ Pak jí udělal přednášku, jak zdravé jsou ranní procházky do přírody a jak ke krásnému ránu patří i krásné šaty. O drakovi nepadlo ani slovo.
Jenomže Jouzová, tak jako každá ženská, měla toho svého přečteného od A do Z. Snadno si domyslela, co asi tahle jeho princeznovská nálada může znamenat, a v noci, když perníkář usnul, se tiše vytratila z postele do pekárny. Ráno pak bylo možno možno vidět Jouzovou, jak se s prázdným košem vrací Koňskou branou od lesa do města Pardubic.
Doma pak zatřepala spícím manželem: „Vstávej a zatop v peci! Na snídani jsem drakovi upekla sedm perníkových princezen, moc mu chutnaly a na oběd a na večeři chce další. Tak nelelkuj a dej se do pečení, já jdu spáááát.“ To se ví, v Pardubicích z toho byla velká radost, že perníkářka zachránila město před zkázou. Od té doby drak baštil perníkové princezny a všichni byli spokojení.
Jenomže nic netrvá věčně. Drak si po čase začal stěžovat, že ho píchá tuhle a tamhle a že se mu špatně dýchá. Ani ten dým a oheň už nebyly jako dřív. Pardubický doktor jej prohlédl a pravil: „Vy račte baštit samé sladkosti a nemáte žádný pohyb. Začínáte tloustnout a z toho jsou všechny vaše problémy. S tím budeme muset něco dělat!“ A tak krejčí Nitka ušil drakovi tričko s nápisem JOGGING a drak začal každý večer běhat pro zdraví. Jeho stav se lepšil a drak běhal stále rychleji a dál, až jednou, když nesvítil měsíc, ztratil orientaci a nenašel cestu zpátky do Pardubic. Kam tehdy drak doběhl, nikdo neví. Ale určitě tam vychvaloval perníkové princezny, protože od té doby se stal pardubický perník známým po celé zemi a peče se v tomhle starobylém městě dodnes.