Paleta názorů a ptákovin

Tahle povídka kopírující Šimka a Grossmanna vznikla někdy před čtyřiceti lety. Omlouvám se tedy nepamětníkům, že jim některé reálie nebudou hned jasné. Rovněž se omlouvám oběma již zvěčnělým pánům, že jsem se pokusil kopírovat jejich styl. Dnes už je nás takových víc.

Omluvenka

Onehdy jsem viděl pana Miloslava Šimka. Vystupoval ze svého červeného bouráku a já mu záviděl. Ten musí být bohatý! A přitom - za co? Chová doma prase, občas zajde do cirkusu nebo ochoří a napíše o tom povídku. Ale to přece dokážu taky, a líp! Zkrátka jsem se pevně rozhodl onemocnět, literárně své utrpení zpracovat a stát se tak slavným.

Věřte, nebylo to snadné. Přestal jsem si mýt před jídlem ruce, na vycház­ky jsem chodil teple oblečen, abych své otužilé tělo opět odtužil, ale nemoc nepřicházela. Bylo nutné zvýšit vlastní aktivitu, proto jsem vyrazil do ulic s úmyslem nevrátit se bez bacilů. Svého času jsem sehnal pytlík céček, mám i knížky od Jana Wericha, ale bacily byly i pro mne dlouho nedostižné. Zajásal jsem až v Supraphonu, jenže tam mi desku s Bacily nechtěli prodat bez Neckáře. Nakonec jsem byl nemocný touhou po nemoci. Pomohl mi neznámý mladík, který se mě před Tuzexem zeptal, jestli nechci nějaké bony. Zřejmě nějaký podomní obchodník nabízející své zboží. Abych jej dobře naladil, chtěl jsem původně koupit deset deka těch jeho bonů, ačkoliv jsem nevěděl, co to je, nicméně rozmyslel jsem si to a šel tvrdě na věc: Nechci bony, chci bacily! prohlásil jsem.

Cože? Musel jsem mu onu větu zopakovat. Pak se mi pátravě zahleděl z brýlí do očí, kýchnul na mě a pravil, že dostane bůra. Dal jsem mu peněženku, ať si sám vybere, kolik chce. Vzal si sto korun. Poděkoval jsem mu a šel domů.

Od té doby jsem na sobě den co den nacházel stále silnější příznaky nachlazení, až jsem usoudil, že mohu směle navštívit lékaře.

Hodně jsem si sliboval od čekárny, ale ta mne totálně zklamala. Byl jsem v ní totiž úplně sám. Kamsi do dáli odplouvaly mé představy, jak si s ostatními čekajícími budeme vyměňovat bacily a vytvoříme tak zcela nové a neléčitelné kombinace nemocí. Získat tak žloutenku a černé neštovice! Úplně jsem viděl, jak vstupuji do ordinace, žlutý s černými skvrnami, a krátkozraká doktorka mne posílá k veterináři, jelikož mne považuje za leoparda. Ach! Zůstalo jen u toho snění. Ani v ordinaci to nevypadalo podle mých představ. Dočista jsem zapomněl, že chci zkusit, jestli doktorka sama přijde na to, co mi chybí, a trapně jsem se prozradil zakašláním. Honem to maskuji zmodráním a pěnou u úst, ale neměl jsem celé číslo nacvičené, a tak zůstalo jen u pokusu. Přiznal jsem proto, že jsem nastydlý, doktorka pokývala hlavou a podala mi teploměr. Potom řekla, že mi ve stínu naměřila 38 stupňů nad nulou a že to je teplota pro Středoevropana vyloženě škodlivá.

Předepsala mi acylpyrin a poslala mě do postele do tepla. Do tepla, chápete to? Když prý mi i těch slabých osmatřicet škodí! Usoudil jsem, že mě chce doktorka tímto způsobem zlikvidovat. Třeba má ráda pitvy nebo má hrobníka za manžela, kdo ví?

Nyní ale ležím v posteli a již se smrti nebojím. Malým experimentem jsem totiž zjistil, že ať se snažím sebevíc, víc než 42° mi teploměr nenaměří a záhuba přehřátím mi tedy nehrozí. Ani jsem se doma nesnažil vysvětlit, proč jsem s teploměrem v podpaží vlezl do zapnuté trouby. My vědci prostě uvažujeme jinak než vy, obyčejní smrtelníci. Rovněž jsem odhalil, jak se vyrábí acylpyrin: doktoři změří člověku průměr té dírky v krku, do níž má lék vklouznout, a udělají pilulky o dva milimetry větší. Už nevěřím, že v té známé pohádce zaskočil kohoutkovi v krku oříšek. Myslím si o tom svoje.

Nicméně i tuto záludnost jsem přežil, navíc pozoruji, jak ze mne nemoc pomalu odchází. Už na vaření čaje nemohu používat prst místo ponorného vařiče. Když jsem dnes ráno jako obvykle v pět zakašlal, souseda to nevzbudilo, přišel pozdě do práce a říkal, že mu mám vrátit tu dvacku, kterou jsem dostal jako odměnu za buzení. Jsem zkrátka opět fit. Zítra zajdu k doktorce na kontrolu a pak se dám hned do psaní povídky o mém marodění. To budu slavný!

A těch peněz! Čtenáři, těš se, můj Pegas se už vzpíná a tepe zem zlatými kopyty v daktylském rytmu...

...tak pardon, na povídku si budete muset nějakou dobu počkat. Řekl jsem doktorce, proč jsem vlastně onemocněl, a ona mě poslala na nervové vyšetření do takové zvláštní léčebny. No, snad se brzy vrátím. A pak začnu konečně psát. Určitě. Určitě!