Nemáte něco veselého ke čtení?
Ubytovali mne na dvoulůžkovém pokoji a já trouba se včas nezeptal s kým. Byl to hezoun.
Já už jsem na cestách poznal různá stvoření, fešné amazonky s Beta Cygni, zelené šestinohé pidižvíky z Harungy, dokonce jsem mluvil s jedním technikem výpravy ze Spiky, který vypadal jako chlupatá krabice a smrděl, ale hádejte, koho nemůžu ani vystát? Samozřejmě hezouny.
Ve skutečnosti se jmenují jinak, ale tohle jméno jsem vymyslel já a tady na Měsíci se už fantasticky rychle ujímá. Pochopitelně jsem je tak pokřtil s hecu. Pokud jste ještě žádného hezouna neviděli (o nic jste nepřišli), tak si představte velkou slizkou měňavku, která občas střídá jednu ošklivou barvu za druhou. Jenomže vzhled na nich ještě není to nejhorší.
Někde jsem četl (já vůbec hodně čtu, dokonce knížky ze všech možných planet, i papírové, plastikové, platinové a kdoví na čem ještě tištěné), že rozumné bytosti se liší od zvířat hlavně smyslem pro humor. Proto nechápu, jak může tak inteligentní tvor jako hezoun být takový děsný suchar. I ti harungští trpaslíci se dovedou smát, třebaže to pro nás zní dosti neslušně. Ale hezouni nic. S nimi se prostě musí mluvit jako s komputerem. Fakta, data, teorie... Veškerá trochu citově zabarvená slova berou jako neužitečný informační šum.
Když vám ještě řeknu, že já mám humor k smrti rád, budete si umět představit, s jakou radostí jsem večer očekával příchod svého spolubydlícího. Tenhle ale nevypadal zas až tak špatně, navíc jsem měl v sobě pár gramů alkoholu (u nás, dezintegrátorů organických odpadů, se to v přiměřené míře toleruje) a tak jsem s ním dal řeč právě o humoru. Snažil se, chlapec, ale nepochopil nic. Nakonec mě požádal o nějakou literaturu. Dal jsem mu se své příruční knihovničky číslo jednoho starožitného prudce satirického pozemského časopisu a řekl, že z tohoto časopisu docela určitě pochopí, co to ten humor je. Samozřejmě jsem to myslel jako vtip a docela jsem se bavil při pohledu na hezouna odnášejícího v panožce časopis Dikobraz do studovny. Ani mě nepřekvapilo, že se ještě na odchodu zeptal, jestli najde dikobraza v encyklopedii vymřelých pozemských savců.
Ráno už jsem měl trochu černé svědomí, když mi unavený hezoun smutně sděloval, že sice pochopil, které situace jsou humorné, ale že zatím ještě neví proč. A taky prý ho trápí, že se nedovede smát. Prý je to velice náročný vědecký problém. Bylo mi ho fakt líto a jenom proto jsem mu řekl, ať se nesnaží smát jako my, ale vymyslí si nějaký vlastní způsob projevování veselí. A ještě jsem mu velkoryse nabídl svou knihovničku ke studování. Chudák ke mně vzhlížel jako student, kterému slavný profesor vykládá teorii mimoprostoru. Pak už jsem musel odejít do práce.
Nevěřili byste, kolik organického odpadu nadělají návštěvníci lunárního kulturního střediska. Strašné. A to jsem ještě netušil, že nejotřesnější zážitek dne mě teprve čeká.
Měl jsem si uvědomit, že hezouni jsou velice snaživí, a když se do nějakého problému zakousnou, nakonec ho vyřeší. Zkrátka když jsem vešel do pokoje, byl jsem první bytost ve vesmíru, která viděla rozchechtaného hezouna. Roztékal se v křesle, četl si mého Saturnina a každou chvíli pokropil všechno kolem sebe lepkavým fialovým slizem. Když zaregistroval, že stojím ve dveřích s nepříliš duchaplným výrazem ve tváři, dostal nový záchvat fialového prskání.
Našel si vlastní způsob smíchu a byl evidentně nejšťastnější bytosti galaxie. Ještě jsem se rozhlédnul po fialovém pokoji, smutně se v duchu rozloučil se Saturninem, jehož stránky se kdysi dávno daly obracet a číst, zavřel jsem dveře a s náladou pod psa šel na frťana.
Prosím vás, nemohl byste mi někdo půjčit něco veselého na čtení, třeba toho Saturnina? Já bych se strašně moc potřeboval zase něčemu od srdce zasmát. A nemusíte se o něj bát, my Skyfové se smějeme docela normálně - skřípáním třetího páru čelistí.