Meteorologie - povolání prozaické
Máte pravdu, moc vzrušení si při práci neužiju, to je fakt, ale...
Tak já vám to tedy povím:
Služba mi tenkrát probíhala normálně. Večer jsem zapsal stav srážkoměru, oblačnost a co už je tak na meteorologické stanici zapotřebí. Samozřejmě jsem nezapomněl nachytat nějaké mušky pro naši Julinku.
To je rosnička, víte? Náš miláček. Franta ani doktor Málek jí nebyli zpočátku moc nadšeni, jenomže jednou nečekaně přijel docent Blažek s nějakou maďarskou delegací a první, co uviděl, byla živá rosnička na žebříčku ve sklenici s nápisem "Synoptické pracoviště observatoře Milešovka, ved. RNDr. h.c. Julinka, neohlášené návštěvy vítány pouze od 12 do 13 hod." Strašlivě se naštval a poručil "tu ostudu co nejdřív odstranit". A od té doby mají Julču rádi i mí dva kolegové. Kromě toho máme ještě stádo úžasně chlupatých a drzých koček, ale o ty se zaplaťpámbu starat nemusíme. Živí se přepadáním turistů. Těch sem na Milešovku chodí stále dost, a jakmile vidí ta roztomilá zvířátka, hned se s nimi dělí o salám v domnění, že se za to kočičky nechají podrbat za uchem. Nenechají.
A když pominu kolegu Frantu Čapka, který je fanatickým entomologem a sbírá jen vosy, samotářské včely a podobnou havěť, tak už víc zajímavostí na stanici nemáme.
Jenže to jsem trochu odbočil. Víte, já si hrozně rád povídám s různými lidmi, abych si vynahradil ty dvoudenní samovazby při službách na observatoři. Tak jak jsem řekl, tahle služba byla úplně normální. Až na to, že večer, asi kolem desáté, se mi zjevil čert. Přesně tak, jak se čerti zjevují ve všech pohádkách. Nejdřív záblesk, oblak čpícího dýmu a v něm čert. Rohatý, chlupatý, špinavý.
Řeknu vám, vzal jsem to celkem klidně. Ono všechno bylo tak nějak přirozené, samozřejmé. Kdyby ten pekelník přiletěl na létajícím talíři, kdyby byl modrý nebo rušil televizní signál, asi bych se vyděsil, ale takhle... Chápete? Proč bych se měl bát stvoření, které jsem dobře znal z pohádek, o kterém jsem věděl, odkud přichází a co chce? Skutečně čert brzy promluvil, prý dobrý večer, a jestli prý mě moc nepolekal a jak se mám. Trochu huhňal a byl samé blblbl a podobná citoslovce. Nabídl jsem mu párek z ledničky, ale nechtěl. Chvíli jsme povídali o všem možném, pomlouvali šéfy, dohadovali se o nejoblíbenější jídla, ptal se mě, jestli věřím v Boha, a když jsem mu řekl, že jsem kdysi dělal zápočet z ateismu, měl radost. Prý jsem tak trochu kolegové. Hlavně jej asi potěšilo, že nevěřím na existenci duše. Myslel si, naivka, že bude mít snadnější práci. Hned jsme také šli na věc. Sepsali jsme smlouvu, podle níž mu bude náležet moje duše, jestliže dokáže splnit do rána úkol, na kterém se dohodneme. Já jsem smlouvu podepsal vlastní krví a pak jsme se dali do vymýšlení úkolu. Jeho návrhy mi byly leda k smíchu. Milión nepotřebuji, království teprve ne, ženit se ještě nechci, umět být neviditelný - no prosím, ovšem když mi vysvětlil, že bych byl neviditelný, leč nikoli nehmotný, přestalo mě to zajímat. A tak jsem začal navrhovat já: aby byl na světě mír - proti tomu měl námitky, prý by mu to nahoře neschválili. Lék proti rakovině taky nechtěl vymyslet a vůbec se zdráhal udělat cokoli užitečného. Nakonec jsem se chudáka čerta zbavil tak jednoduchým úkolem, až mě mrzí, že jsem si nedokázal vymyslet něco rafinovanějšího. Rozumíte, stejně by moji duši nedostal, když žádnou nemám, ale mohl jsem mu nechat alespoň větší šanci na výhru, aby měl aspoň trochu radosti. No, už se nedá nic dělat.
Ale to víte, když už mě takovou dobu posloucháte, že si celou pointu nenechám pro sebe. Ale musím vás přece taky trochu napínat, abych si to vyprávění vychutnal.
Tak musím vám říct, že si na observatoř nosíme všelijaké blbůstky na ukrácení dlouhé chvíle: hry, hlavolamy a tak dále. A já jsem prosto požádal toho Trepifajxsla nebo jak se jmenoval, aby mi složil Rubikovu kostku. Znáte ji? Mořil se s ní pár hodin, dal dohromady bílou stěnu, pak si ji zase rozházel, a to bylo všechno. Nakonec zasmrděl a zmizel. No vidíte, už to budou pomalu dva roky. Jenom mě trochu mrzí, že si vzal kostku s sebou. Asi trénuje.